Bylo, nebylo

Komu by se nelíbilo, kdyby i v životě vítězilo dobro nad zlem, radost nad nenávistí, a nic nekončilo tragicky či nespravedlivě. Jenomže pohádky se dějí málokdy a skutečný životní příběh „jen tak nevymyslíš“. Občas lidskými osudy ona tvrdá, nefalšovaná realita pěkně otřese a člověk se může ocitnout doslova v troskách…

Za devatero horami

Možná právě támhle, a možná ještě blíž se nacházelo jedno království, v něm žil král s královnou, kteří měli tři syny (nebo tři dcery?). A jak šel čas, dětičky jim rostly do krásy a měly se k světu, jenom to s nimi neměli jejich královští rodičové (a možná i ti obyčejní, prostí lidé) zrovna snadné. Děti se vzpouzely, odcházely do světa hledat štěstí nebo chtěly zabít draka, vysvobodit někoho ze zakletí, přijít lehce k penězům, k půlce království nebo dostat ruku ctěné, bohaté princezny. Vydávajíce se na cestu, poznávají brzy, o čem je život a s největší pravděpodobností nikde ve světě nenajdou zemi, kde by pečení holubi létali sami do huby a bez práce byly koláče.

Byla jednou jedna…

Možná se ale stalo, že byl jednou jeden král, dům, sedlák, kocour, vesmír… Každý příběh má svůj začátek, vývoj, zápletku, rozuzlení, ale také konec. Ke šťastným a dobrým pohádkovým koncům může přispět kouzlo, náhoda, skřítkové, dobrý skutek, jindy třeba hodné sudičky. Lidé nemusejí žít v pohádce, přesto však mají v rukou obrovskou sílu, která sice není vidět, ale má moc měnit svět, odežene všechno zlo a zaplaší nezdary. Síla lidské vůle je nepopsatelná, neodvratitelná a ničím nenahraditelná, může ničit, skály lámat, může dokonce i měnit osud, léčit a uzdravovat.

…a žili si jako v pohádce

Pohádky se v moderním světě docela dobře adaptují. Žila, byla jedna rodinka – tatínek, děti a hodná maminka. Maminka se starala, tatínek byl pracovitý a svým dětem byli oba vzácným vzorem. Proto šlo všechno jako po másle. Děti byly slušné a hezky vychované, dobře se učily, měly svoje rodiče nade všechno rádi a vážily si všeho, čeho se jim v životě dostávalo – hraček, jídla, tepla, pomoci, školy, učitelů, kroužků, babiček, dědečků i kamarádů. Proč? Protože všechno bylo opravdové, a nikoliv smyšlené. Že se to zdá být neskutečné? Ne, tohle není pohádka, jenom spíše momentálně, bohužel, už trochu výjimečná situace. Země se netočí rychleji, to jenom my, lidé někam víc a víc pospícháme, za něčím se pořád honíme, rádi dosahujeme nových, složitějších met a překonáváme stále vyšší laťky. Je to fajn chodit bez přestání se džbánem pro vodu, ale co když se ucho utrhne? Někdy méně je více.

Musí to tak být?

Kouzla však neovládal jenom Harry Potter, pořád existují. Jenom je neumíme pojmenovat, ani používat. Jedním z nich je volba. Každý z živých tvorů má, ať už se to týká čehokoliv, možnost rozhodnout se svobodně. Vždy se lze na věci dívat z rubu nebo líce, černě nebo bíle, můžeme říci ano nebo ne, vybrat si tu první, anebo tu druhou možnost. Ale tak trochu jsme zapomněli přemýšlet a přijali zavedené, konvenční, mnohdy i vnucené či vynucené vzorce chování, rozhodování. Samozřejmě, že je to jednodušší. Pro příklad – tuhle netradiční pohádku můžeš číst, ale nemusíš. Můžeš ji dočíst do konce nebo nemusíš, můžeš o ní přemýšlet a můžeš ji hodit za hlavu. Stejně tak můžeš žít svůj život, anebo život někoho úplně jiného. Než zazvoní zvonec a pohádky bude konec, nezapomeň, je to na tobě…