Češi jsou nejvíce pesimistickým národem v Evropě, proč tolik odsuzujeme? Mám to obrovské privilegium, že jsem mohla získat odstup od české společnosti, protože žiji v zahraničí. Zároveň jsem díky tomu potkala spousty lidí různých národností. Mluvím denně 3 jazyky a celkově je ta zkušenost nepřenositelná, velmi osvobozující a obohacující, ať už v dobrém či špatném. S tímto velkým odstupem si dovolím napsat, že jsme opravdu dost konzervativním národem, který vychovává své občany „na vodítku“, ale samozřejmě v tom nejsme sami. Tohle se objevuje i u mnoha jiných národností. Nicméně u nás to vypadá tak, jako kdyby se do nás očkovaly komplexy a strach po kilech už od dětství. Víte, když máte šanci být obklopeni jinými národnostmi můžete zjistit, že i když jste se narodili tisíce kilometrů od sebe, rezonuje ve vás něco stejného. A co to je? Touha být akceptováni na základě vaší identity, neboť právě na ni v zahraničí začnete být velmi hrdí. Proč to tak je? Protože jste si pravděpodobně museli projít spoustou specifických výzev, které by vás za jiné situace asi těžko potkaly, a zvládly jste je hlavně díky sobě. A to se děje bez ohledu na vaši národnost. Jenže zároveň dojdete k tomu, že si začnete uvědomovat, jak moc vás to vše tvaruje do té podoby, která začíná být hodně vzdálená kultuře v zemi, kde jste se narodili. Možná jste do nové země odcestovali nejen kvůli sociálně – ekonomickým výhodám, ale i právě kvůli vlastní odlišnosti, kdy jste nechtěli být svazováni měřítky druhých, ale toužili jste být opravdu sami sebou. S tímto získaným odstupem jsem se rozhodla napsat o pro mě osobním fenoménu v české společnosti, která je skrz na skrz protkaná souzením druhých, s čímž jde v ruku v ruce pochopitelně velká kritika. A to nepokládám za nijak hezké kvality… Samozřejmě s mým pohledem nemusíte souhlasit… 

Jak jsem už naznačila začíná to v dětství, kdy jsme jako malé děti slyšely všelijaké odsuzující poznámky na konto druhých či hůře to své. A vzhledem k tomu, že děti jsou, jako „houby“, je velmi snadné do sebe nasát všechny tyto vlivy a o to těžší je se jich pak zbavit. Jestliže nemáte od mala silný smysl pro vlastní identitu, kterou chcete jen svobodně projevovat, bude pro vás nesmírně těžké stát se v takovém prostředí sebou samým. Protože druzí se budou už od vašeho dětství s přestávkami starat o to, abyste se co nejvíce potlačili v zájmu, abyste moc nevybočovali, a tím druhé náhodou nepřevýšili či neohrozili. A trest za tuto drzost bude přicházet v podobě minimálně různých soudů ze strany druhých. Mám s tím značnou osobní zkušenosti, a jestliže mě nějakou dobu již sledujete, asi jste si došli k poznání, že u mě s tím druzí ani omylem nepochodili. 🙂

Jaké jsou vlastně faktory ovlivňující, že Češi tolik odsuzují?

Naše turbulentní historická období formovala pocit kontinuální nedůvěry předávající se z generace na generaci. A lze předpokládat, že to nyní podpoří i válka na Ukrajině. Jako bychom si z generace na generaci předávali podezíravost vůči druhým a jejich odsuzování.

Právě díky historii jsme si vytvořili kulturu plnou skepse, kritického myšlení vůči autoritám, která se bohužel přelila i do oblasti mezilidských vztahů. A vzhledem k tomu, že mozek každého člověka je nastaven na to, jak moc má rád drama, je velmi jednoduché propadnout iracionálnímu – odsuzujícímu myšlení, jakmile cokoliv ohrožuje náš pocit komfortu.

Díky uzavřenosti naší společnosti vlivem všelijakého násilného zasahování do našeho státu v minulosti, jsme si osvojili po generace trvající strach z neznámého, i jen trochu odlišného, vyčnívajícího, který je odrazem naší hluboké nejistoty.  Právě proto můžeme být tak snadno skeptičtí vůči všem, kteří se i jen trochu liší. Vzhledem k tomu, že nejsme moc obecně otevřeni novým kulturám, tento skepticismus se může snadno otočit i proti lidem, s kterými sdílíme paradoxně stejnou národnost. Kdy je pak odsuzujeme i jen za to, že nezapadají do našeho měřítka toho, co pokládáme „za normální“. Je to obecně totiž pohodlnější nežli se druhé snažit pochopit.

Dalším faktorem jsou sociální tlaky, kdy se můžeme snažit zapadnout mezi druhé či do nějaké skupiny lidí, co odsuzují, kritizují, abychom si sami nepřipadali odlišně.. A nestali se nakonec právě my tím, kdo je vyčleněn a odsuzován, jako „mimoň“.

Posledním faktorem a zároveň řešením této situace je nedostatek empatie a porozumění. Odsuzování totiž souvisí s nedostatkem emocionální inteligence, konkrétně s nedostatkem porozumění a empatie. Když se lidé nechají zatáhnout do povrchního odsuzování, bez chuti objevit souvislosti, příčinu a vůbec stát o to ji odhalit, pochopit. Je tak strašně jednoduché někoho odsoudit..

Jak se k odsuzování postavit

Jenže fakt je ten, že nikdo z nás nežijeme v těle toho druhého, nevíme, co jej formovalo, čím si prošel.. A já bych si upřímně strašně přála, aby pokud si z tohoto článku máte něco vzít, byla by to právě tato věta… „Nikdo z nás nemá právo soudit druhé, protože nikdo z nás nežije těle druhých“. Můžete mít názor, na tom není nic špatného, ale soudit druhé kvůli jejich odlišnosti je něčím, co vytváří v naší společnosti zlo, které pak házíme jeden na druhého. A z dálky mi přijde, že toho zla je čím dál víc… Pamatujte si, že vždy máte na výběr – jen vy si vybíráte lidi kolem sebe… A nikdo vám nepřikazuje, že musíte mít rádi všechny. Máte volbu nezačleňovat některé lidi do svého života, ale přitom je stále nemusíte otevřeně či za rohem odsuzovat. Můžete si vybrat své myšlenky směřovat za něčím více hodnotným, co má opravdu smysl….

Chcete si zlepšit svůj život a vztahy? Hledáte efektivní pomoc od profesionála, který má všechny potřebné nástroje a zkušenosti? Pak byste se měli přihlásit k odběru mého newsletteru, kde získáte exkluzivní přístup k nejnovějším videím a radám o osobním rozvoji a vztazích, stejně jako nejnovější mimořádné cenové nabídky na mé služby. A jako bonus získáte informace o tom, jak vám mohu pomoci. A to není všechno –  získáte okamžitou slevu ve výši 10% na všechny mé služby!