Častokrát se člověk přistihne, jak váhá. Neví, zda má to či ono udělat tak či jinak, neví, zda má odpovědět ano nebo ne. Kolikrát (a je to k pláči) neví, jestli se usmívat, mračit nebo se tvářit neurčitě. Vždyť gesta, mimika a řeč těla za nás také hovoří, i beze slov. Co nás, lidi, rozumné tvory nutí korigovat svoje projevy, je ve hvězdách. Nebo možná není, hvězdy jsou klidné, tiché, vědomé, ale ten vesmír v nás je mnohdy hluboký a tajemný, rozbouřený, bez odpovědí.
Lidé se nepodobají strojům, robotům ani zvířatům, nebo by alespoň neměli. Mají své osobní potřeby, přání, tužby, radosti i strasti. Nejsou programovatelní a tím ani předvídatelní. I tady ale platí – neměli by být. Jejich reakce podléhají osobním charakterům, povahám, náladám, stavům a možnostem, protože co člověk, to unikát. Nelze počítat s jedinou reakcí či odpovědí v kolektivu lidí a zcela přirozené je, že každý máme svůj názor, svůj svět a zcela jinou odpověď. Odpovězte si sami, máte ji, anebo kopírujete okolí, děláte to, co se očekává nebo to, co dělá většina?
Nikdo nechce být tupou ovcí, která jde s davem. Dost možná, že zrovna oné ovci tímto tvrzením křivdíme a ona nejde se stádem, ale za voláním svého srdce nebo třeba za zelenější trávou. Dost možná, že člověk v transu života nestačí evidovat veškerý progres, změny, novoty a tak se bojí zareagovat v domnění, že se rozhodne špatně. Usmát či se neusmát? Přítel či nepřítel? Ptejte se své intuice, svého srdce, sami sebe. Odpověď je unikátně zakódována v každém jediném jednotlivci a v té chvíli by měly obavy a strach jít stranou. Chceme být přece svobodní?
Když se řízneme, bolí to. Bolí to, když nás někdo opustí, odmítne, když nám udělá příkoří. Možná, že to spíše víc mrzí a je líto, ale ten melancholický stav, ať tak či tak, neprospívá naší kondici, dobré náladě, ba ani našemu zdraví. Stačí, když nesvítí slunce a už jsme z toho celí nesví. Jenomže ono to není o slunci nad naší hlavou, je to o slunci v nás. To může klidně zářit i v noci a my se budeme cítit báječně. Zkusme v sobě ovládnout svoje JÁ, nechat mu volný prostor, ať se projeví. Není nic krásnějšího, než se nechat unášet proudem žití, vstřebávat všechno, co nám svět kolem přináší a již dopředu si to nekazit. Zkusme mluvit s lidmi, ale každý i sám se sebou. Jak se vlastně mám? A takhle to chci?
Je nabíledni, že moc je velká čarodějka. Někdo ji má, umí jí využívat, umí s ní vítězit a ovládat s ní druhé. Umí s ní vládnout a manipulovat celé davy lidí. I my ji máme. Každý z nás. Jenom o tom možná dosud nevíme. Člověk je mocný a jeho myšlenky, činy, projevy mění svět. Vždycky tomu tak bylo, je a bude. Pro začátek – nemusíme hned chtít měnit celý svět. I když by to možná bylo ku prospěchu a na čase. Pokud je něco nevyhovující, není řešením trpět a potom si sáhodlouze stěžovat, trápit se, chřadnout. Přímá cesta vede jinudy – změň to, co se ti nelíbí, co nemáš rád, co ti neprospívá, co ti vadí. Změň sebe, nejsi-li spokojen, člověče. Nebo je všechno jak má být?