Já umím být šťastná

Vůbec se nezdála být velká, spíš maličká, nenápadná, tichá a skromná. Prostý šat, nevýrazná osobnost. Plachým pohledem hladila laskavou bílou zimní krajinu a doslova se do ní vpíjela. Srdce však neměla z ledu, tálo jako poslední sněhová místečka na prvním jarním slunci, až z toho bylo jednomu teplo.

Malá velká

Úplně něčím jiným převyšovala mohutně i velké dospělé. Byla totiž dívenkou bystrého vnímání a čistého chápání, vždycky vytušila, jak co je míněno, i když to nebylo nikdy vyřčeno. K daru pochopení a tolerance se jaksi automaticky přidala schopnost vcítit se do těch nejprostších věcí světa a schopnost umět je pojmenovat.

Jmenuji se…

Ano, má krásné jméno. Prosvětlené slunečním svitem a průzračně čistou láskou malého dítěte. Má své jméno vtěsnané v srdíčku tak samozřejmě, že ji maminka nemohla pojmenovat nijak jinak. Se svým srdíčkem na dlani rozsévá radost a úsměv, neotálí ani podat svoji malou nemotornou ručku k pomoci bližnímu bez rozdílu věku, pohlaví, životních poměrů. Je skutečně výjimečná.

Andělský smích

Dětská mysl není předem ničím zachmuřená. Sem tam mráček nic neznamená, protože se brzy přežene a jasné paprsky životodárného slunce jsou dobíjecí baterií nejedné živé bytosti. Proč se lidé nepodobají právě jí? Proč se někteří chovají přesně naopak a jejich nenálada je tak nakažlivá? Když se směje, všechno se kolem ní roztančí – vločky, kytky na parapetu, ptáci na blízkém stromě, i větvičky s námrazou se pohupují v rytmickém smíchu malé holčičky. V tom se ozvalo: Já nejsem ještě velká, já nejsem ani anděl. Nejsem Malý princ ani malá princezna. A přesto mám všechny ráda a umím být šťastná. Já to umím. A můžu vás to naučit… Dělejte to stejně jako já. Našlapujte po špičkách, choďte tiše, rámus a hluk ničí všechno krásné. Pak uslyšíte tu tichou hudbu zvonečků ze vzdálené krajiny. Není moc daleko, je to krajina vašich snů a přání, když budete chtít, uslyšíte ji také. Mějte oči doširoka otevřené, jako já. Vidím všechno, někdy i to, co dospělí, velcí lidé nevidí. Nemohou. Mají oči zastřené starostmi, bolestmi, neustálým spěchem a neochotou. Mějte tělo klidné, uvolněné, jakoby vás poháněl sám vánek. Potom byste se pohybovali tím správným směrem a správnou rychlostí, vánek ví, kam jít. Nechte se jím vést, anebo rovnou unášet.

Myslím to vážně

Tak promlouvá k lidem, někdy aniž by otevřela svoje drobounká ústa. I hluchý bezdomovec jí rozuměl, i pejsek, který se u ní zastavil. Jen maminka nevěděla, o čem celé dny vypráví a ani tatínek tomu nevěnoval pozornost. Tak byli zaneprázdněni. Přesto má malá holčička, která je vlastně mnohem větší než řada dospělých kolem, plné ruce práce. Její přesvědčení má moc k přesvědčování. Občas se i hrášek na stěně uchytí a to je potom krása mít si s kým a o čem popovídat. Myslí to opravdu vážně, Naděnka naše. Má totiž nejen krásné jméno, plné naděje…