Jako malé děti

Prosím vás, nechovejte se jako malé děti, používejte mozek, máte-li ho. Ano. Tomuto výroku je mnoho příbuzných, nabádají nás, abychom nezapomínali na svůj věk, protože se prostě při některých situacích a momentech nechováme dost adekvátně, vhodně, a to se k našemu věku jaksi nehodí. Proč taková kritika? Doba si žádá lidi vyrovnané, perspektivní, rozumné, chytré, odvážné, atraktivní, nebo snad rovnou nějaké robo-lidi…

Nebuď jako malý!

Naše prožívání je poněkud jiné, než tomu bylo v raném věku. Mnozí jsme již životem ošlehaní matadoři, kteří něco zažili (většinou) a tak je jasné, že to, co máme odžito, nás někam posunulo. Nahoru nebo dolů? Jak u koho. Pravdou však je, že děti jsou jako nepopsaný čistý list, tabula rasa, jak pravil již Platón a Aristoteles. Mají svůj svět, svoje nálady i nápady, svůj pohled na věc a směr přemýšlení, jsou povahy jednoduché i složité zároveň, jsou jedinečné. Jejich kritika je konstruktivní a jejich pochvala vždy zahřeje u srdíčka, to první dětské „mám tě lád“ je tak dojemné a ničím nenahraditelné. Dítě přemýšlí jinak, neumí být prospěchářské, lstivé, zákeřné, ale je spíše upřímné a nebojí se. Tedy většinou – výjimkou jsou bubáci a hastrmani, draci a skřeti, čerti a ježibaby, tma a neznámo.

Elixír života

Dětská duše je mladá a nezkažená, dalo by se předpokládat. Záleží na lidech a okolí, jakým směrem se bude malý človíček formovat, rozvíjet. V každém případě má ale v sobě jakousi nezlomnou sílu a čistou energii, která vyzařuje do okolí. Je to jako dobíjecí baterie, které lze použít coby záložní zdroj. S dětmi je život veselejší a barevnější. Vzpomeňte si na své dětství, úlomky z dob dávno minulých nebo nedávných osvěží paměť a rozpohybují dávné obrazy. Jací jsme byli my? Byli jsme lepší?

Takhle to chodí

Žádný učený z nebe nespadl, všechno se učíme i v dospělosti. Učíme se pořád, abychom byli dokonalejší. Avšak s tím užitečným nasáváme i nešvary, zlozvyky, špatné návyky a stereotypy, které později život činí tak stejným. Život plyne a nám unikají ony drobnosti, které jsme viděli jako děti – mravenečka, pachtícího se se stéblem trávy, sluneční hru s mraky na obloze, maminčiny veselé puntíky na zástěře, obraz, který vytvořil rozlitý čaj… Proč už to nevidíme? Jsme zaslepení realitou, honbou za životním precedentem, uspěchanými dny, napěchovanými úkoly a metami, co ještě všechno je třeba udělat. Neumíme se smát na plné pecky, vyráchat se v kalužích po dešti nebo jen tak bloumat přírodou a zhluboka dýchat. Neumíme si přát nesmysly a dělat hlouposti, za to se umíme bravurně přetvařovat a hrát různé role, že nakonec ani nevíme, kým vlastně jsme.

Buďme zase dětmi se srdcem na dlani

Je to tak kritické? – ptají se vědci a psychologové. Jsme stroje, které pracují s nasazením a skoro už necítí, neprožívají, jsme lidé, kteří naprosto ztratili empatii a zájem o něco netradičního. Zaběhnutý koloběh je jistota, víme, co bude a co být nesmí, vybočit byť jen krůčkem z vyznačené trasy není povoleno. Škoda, třeba zrovna  na té cestičce vedle to krásně voní nebo nás tam čeká něco pěkného, milého a překvapivého. Co máte rádi vy? Úspěch, peníze, kariéru, lásku, majetek, bohatství, talentované děti, skvělé výsledky, zázemí, pohodu, klid, relaxaci, adrenalin? Možná by občas stálo za to, zapomenout na všechny konvence. Odhodit všechno nucené a všechno to, co se smí či musí. Je čas začít dělat i to, co se nesluší, ale co je od srdíčka, co máme zrovna na jazyku, co už dávno nefrčí. Pojďme být zase tak trochu dětmi a pohlédnout na svět jinýma očima. Bezelstnýma očima dítěte. Možná se rozpomeneme na to, co je na světě opravdu důležité…