Konečně doma

Když má člověk za sebou perný den, těší se jako malé dítě, až si v pohodlí domova natáhne pohodlné oblečení a vypne. Nemusí myslet pracovně, přečte si časopis, vyluští křížovku, uplete třeba kousek čepice či ponožku. Někteří sledují bezmyšlenkovitě cosi v televizi, jiní se zasmějí spolu s dětmi veselým historkám, poslouchají oblíbenou hudbu, zapálí svíčku nebo zatopí v krbu. Jen tak. Konečně doma.

Máme to v sobě

Na světě je několik druhů lidí. Většinou vědí, kde je jejich místo, vědí kam se vracet a kde se cítí fajn. Bohužel ale existují také nevědoucí. Nemaje zázemí, ani v sobě klid a pořádek, tápou a hledají. Poutníci, samotáři, opuštění, bez domova, bez prostředků, bez přesvědčení, bez víry. Pomoci se nedoberou, i když ji mají za rohem, přímo před nosem. Láká je napětí, nejistota, adrenalin a možná touží sobě si ubližovat, trestat se za své chyby a špatnosti. A přitom stačí tak málo…

Konejme dobro

Od přírody nemůžeme být zvyklí, že se kolem děje jenom vše dobré. Příroda lovce i oběti drží v rovnováze, a být vše jenom úsměvné, systém zkolabuje. V našem lidském světě není také nic jenom růžové – lehko si zvykáme na luxus, pohodlí, bezstarostnost, méně však na nedostatky, potíže, problémy a krize. Ničí nás, ale zároveň nám i cosi dávají. Posilu, se kterou v příští bitvě máme navrch zase my. Něco už víme, známe, očekáváme, jsme silnější a odolnější, připravenější. Ve střehu a bdělí, tak je to správně.

I prababičky už to znaly

Pamětníci a nejen oni si možná vzpomenou, jak babičky říkávaly: Všechno zlé je pro něco dobré. Bude líp. Nebo třeba: Oplácej zlo dobrem, kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem. Proč to tak je, si musí každý ověřit sám a možná, že u někoho to moc fungovat nebude. Zkušenosti jsou nepřenosné, máme plné právo na vlastní činy, životní zkoušky a nalezení sebe sama. Právě tady by se dalo účinně rčeními pokračovat oním nejznámějším: Chybami se člověk učí. Co tě nezabije, to tě posílí. Moudrá slova tisíckrát prověřená. Po případné prohře je ideální rány si lízat doma, ve svém „pelíšku“, máme-li ho.

Místo, kam patřím

S přibývajícím věkem a zkušenostmi se zvyšuje jistota pocitu, kam patříte. Člověk tak nějak vycítí, kde má kořeny, kam sahají nejčastější a příjemné vzpomínky, kam se těší a kde se cítí chráněn. Přes častá stěhování a matení mysli je doma tam, kde je nám dobře. Máte takové místo? Hledání a nalézání je údělem lidského žití. Každý někam patří, jenom to možná zatím neví…