Má mě rád, nemá mě rád…

Sedmikráska s otrhanými lístečky by sice mohla být odpovědí na tuto otázku, ale jisté to nikdy není a nebude. Proč právě měsíc květen v nás evokuje proces ujišťování se, zda nás on či ona má vlastně vůbec rád, ráda? Venku všechno kvete, zpívají ptáčkové, možná i o lásce, kdysi přece už pan Mácha o ní a o máji pěl, předpovídal sílu onoho magického jarního měsíce. Možná, že na tom něco je.

Láska na oplátku

Mít někoho rád není žádný matematický úkaz. Nedáváme lásku, přízeň a pohlazení jenom tomu, kdo to samé dává nám. Nejsme totiž vypočítaví nebo bychom alespoň být neměli. S láskou je to jako s květinou, zamilujeme-li se do ní, snažíme se být co nejvíc v její blízkosti, mít ji stále na očích, voníme k ní a šeptáme jí něžná slůvka. Děkujeme jí za to, že existuje, že vyrostla právě pro nás a že za svou náklonnost nic nežádá. Můžeme ji utrhnout a vlastnit, ale mohla by nám uschnout nebo bychom jí mohli zapomenout dát čistou vodu. I naše srdíčka umějí milovat majetnicky a nebo nezištně, laskavě, jemně a něžně, aniž bychom něco ničili.

Mít rád bližního svého

Zamilovanost je krásný stav. Je záviděníhodné pozorovat mládí a jeho přirozenost se všemi průvodními znaky. Až vyrosteme a doopravdy trochu zmoudříme, poznáme, že milujeme bezmezně hlavně svoje děti, partnera, vnoučata, rodiče, ale někdy třeba i němou tvář. Láska bez výhrad, která voní jinak. Máme ji v duši, nikdy o ní s nikým nepolemizujeme. Prostě je tam, a nikdo a nic ji nezničí. Pokud sami nechceme. Zamyslete se ale, jestli ten druhý ví, nebo alespoň tuší byť jen závan vaší náklonnosti, úcty, důvěry, lásky… Kdy naposledy jste onomu blízkému řekli: Mám tě rád? Kdy jste mu jen tak bezdůvodně dali pusu, pohlazení, dáreček, napsali nebo mu zavolali? (Údiv nebo jasná a okamžitá odpověď?) Za to, že máme rádi, se přece nemusíme stydět, říkejte častěji ta kouzelná slova, která v mnohých vyvolá ono jemné šimrání a chvění, ten zvláštní pocit neurčitého pocitu lehkosti v nitru nás.

Dnes a denně by mohl být život ještě krásnější

Jaksi jsme se v té novodobé společnosti a rychlostí blesku řítící se době odcizili jeden druhému. Snad to není stud, snad je to jen nedostatek času, mysl zavalená prací, starostmi, úkoly nebo domněnka, že tohle přece ten druhý určitě ví, tuší, cítí. Že tohle přece nemusíme pořád opakovat. Samozřejmé to ale není. Zkuste se na sebe mile usmát do zrcadla a říct té osůbce naproti, že jí to sluší a že ji máte rádi – je to příjemné, krásné, zvláštní. A potom si, prosím, uvědomte, bez koho byste byli ztraceni, komu vděčíte, koho obdivujete, milujete a kdo vám není lhostejný. Každá, a i tahle živá bytost má cit, duši a v jejím skrytém koutku touží být milována. Udělejte dnes někomu krásný den, řekněte mu, jak moc a proč ho máte rádi… Proč? Nic to nestojí, a lásky není nikdy dost.