Na hraně

Kdybyste balancovali nad propastí, je otázkou, co se jednomu honí v hlavě. Řada věcí a situací je v poslední hektické době skutečně doslova na hranici – únosnosti, možností či dokonce schopností jednotlivých lidí, vzato ze všech možných pohledů a úhlů. Nevěříte? Zkuste se na svět kolem sebe podívat přes sklíčko – nemusí to být zrovna zvětšovací či zmenšovací sklo. Možná se leckomu rozbřeskne…

Pohled skrz diamant

Hrany drahého kamene nabízejí skvostné odrazy už jen pouhým okem, hrany jsou ostré, krásné, ale i nebezpečné. Stejně jako tak to chodí i v životě. Drahé kameny jsou většinou tvrdé, ale křehké. Stejně tak i lidé. Byť na samé špičce, přesto může dojít k úhoně. Jevil se větší, diamant, a nakonec je z něj jen malá hrstka hvězdného prachu… Pohled přes obyčejné barevné sklíčko má větší kouzlo.

Pomíjivé pozlátko

To, co je důležité, je očím neviditelné – pravil ústy Malého prince Antoine de Saint-Exupéry. Sebedražší drahokam nenahradí to, co lidé cítí v skrytu své duše. Krása je pomíjivá, láska a dobro v nás nikoliv. Na hraně roku to kromě balastu svádí k bilancování. Co se povedlo a co ne? Jakou si zasloužíme známku za uplynulý rok? Máme se čím chlubit nebo se spíše za něco nepovedeného stydíme? Člověk je chybující bytost, poučí-li se však ze svých chyb, vyroste, zmoudří, zocelí se. Nechme stranou vše, co je pomíjivé. Ve zlaté kleci to občas studí, tlačí, nudí a je tam smutno.

Po cestičce osudu

Sudičky mají vzácný dar, a to nejenom v pohádkách. I to, co už bylo ztraceno, může být objeveno a znovu nalezeno. I to, co se zdálo být sebečernější, se může antracitově zatřpytit a zazářit stříbrným nádechem naděje. Každá živá bytost je stvořena k tomu, aby existovala, žila svým životem, měla možnost se projevit a být sama sebou. Zkuste jednou při chůzi po cestičce přeskočit ohradu a rozběhnout se vysokou trávou, i když nevíte, co skrývá. Ten úprk může být vskutku osvobozující… Pokud neskrývá nebezpečí, pak může být šťastným útěkem z šedivé a zaprášené reality. Protože snít jen tak v trávě je krásné, protože let chmýří z pampelišky je nekonečný a protože let sněhové vločky je láska sama.

Človíčku, třpyť se, jak nejvíc to jde

Zamilovaný vesmír je pyšný na lidi s odvahou, dodává jim sílu a energii, aby se nebáli vstoupit do temnot a rozžehnout světýlko. Láskyplná příroda se v kapičce rosy zrcadlí a posílá vzdušný polibek všem, kterým není lhostejná. Stejně tak každý citlivý živý tvor se přizpůsobí světu a souzní s ním tak, aby nenadělal již více škody. Laskavost je zářivou výsadou lidí, tedy zkusme ji zase začít tu a tam používat. I když jsme zrovna na hraně, i když balancujeme nad propastí a i když zatím nevíme, kam nás vítr zavane a na které straně na nás čeká štěstí. Kdykoli můžeme dát víc, než jenom tušíme…