Není člověk jako člověk

Lidé jsou prazvláštní tvorové. Nebo spíše stvoření? V každém případě se narodili, aby žili a na tomto světě něco ukázali, dokázali, posunuli kupředu. Je dobré věřit, že každý z nás má na této planetě nějaký úkol. Což takhle několik příkladů ze života?

Člověk nedostižný

Někdo toho umí opravdu hodně. Kromě své profese má také své koníčky, a má jich dost. Někdy to vypadá, že pro samou práci či aktivitu snad ani nespí nebo neodpočívá. Opak je pravdou – tento druh člověka má tak dokonalé organizační schopnosti, že jeho život je jeden jediný dlouhatánský itinerář. Jede si po své ose a plánovitě se vzdělává, svůj život prokládá aktivitami, radostmi, odpočinkem, prací. Je bonusem, když i ta jeho práce má smysl. Zanechat za sebou vzdělané děti, krásnou hudbu či hmotné statky, probouzet u lidí emoce, úsměv, spokojenost – to není málo. Člověk nedostižný to zvládá. Jenom aby ho v jeho bohulibé nikdy nestavící jízdě něco neplánovaně nezastavilo…

Člověk pohodlný

Existují však tací, které vyčerpává už jenom jejich profese a osm hodin každodenní „dřiny“. V čase mimo pracovní dobu tedy odpočívá, dá si pivko, mačká TV ovládání v poloze ležícího střelce a občas něco duchaplného pronese. Na koníčky a zájmy není čas, protože tělo bolí a činnosti už bylo dost. A tak se v týdnu těší na víkend, v létě na Vánoce, v zimě na léto a taky na důchod. Tam by už mohl přece odpočívat nonstop a bez překážek. Sport, kultura, záliby – ZERO. A tak jde život…den po dni stále stejný. Ale nechte být, „proti gustu žádný dišputát“ – říkávalo se dřív.

Člověk aktivní

Tento človíček může být klidně už v důchodu, ale odpočívat ne a ne a nebude. Každý den kolem sebe nachází podněty k práci, zkrášlování příbytku, vyrábění nejrůznějších věcí, ať už pro radost, na prodej nebo jen tak na rozdávání. Co tedy rozhodně neumí, tak jen tak nečinně sedět a hledět. I z lůžka postele vidí kolem sebe prach, špinavé okno nebo neposkládané oblečení. A není líný vstát a dát věci do pořádku třeba i o půlnoci. Takoví lidé jsou zpravidla ještě ze staré školy a nemají návyky nové doby. Neznají počítač ani sociální sítě, nehrají hry na mobilu a tablet jim nic neříká. Proto mají pro své seberealizování času stále habaděj a protože pracovat jsou zvyklí od dětství, únava je neskolí.

Člověk multi použitelný

A pak máme lidi, kteří mohou vykonávat jakoukoli profesi a všude budou úspěšní. Po práci si ještě umí užít legraci a hobby si vybírají podle toho, co jim zrovna padne pod ruku. Nebojí se zkrátka ničeho a se vším si hravě poradí. Mohou klidně pracovat jako vedoucí v obchodě a po práci psát básně. Nebo mohou léčit lidi a po práci nejenom luštit křížovky, ale také slézat hory, pracovat na zahradě nebo plést svetry. Záběr těchto multifunkčních lidí je nepředstavitelný. Někde mezi prací a svými koníčky mají relax, a život si užívají. Nikdy nebudou bez práce, protože co vezmou do ruky, to jim jde. Spokojenost je jejich životní filozofií a multifunkčnost jejich největší devízou.

Člověk věčně nespokojený

Prototyp tohoto člověka je všem jistě dost dobře známý. V práci to nestálo za nic, ten se hádal, ten pomlouval a ten dokonce podvádí manželku. Doma je to taky na hádku, a když zapne televizi, naštve se ještě víc. Na politiky, na vládu, na justici, na zákony a daně, na počasí a taky na to, že v té televizi vlastně nic pořádného zase není. Na FB nebo jiné síti si poklábosí s ostatními, zkritizuje, co se dá a olajkuje i to, co se mu zase až tak nelíbí. Na procházce se psem si postěžuje na neposečenou trávu, neposbírané psí exkrementy, uřvaná děcka a kapesní zloděje. Večer před usnutím a snad i ze spaní si cosi brumlá pod vousy, protože ŽIVOT JE PES A MY JSME JEHO PATNÍKY…

Člověk sám pro sebe

Ale lidé jsou různí. Někteří si onu vlastní spokojenost umí vytvořit jako mávnutím kouzelného proutku. Ráno vyskočí jako rybičky a natěšení běží do zaměstnání. Vydýchají se, dají cigaretku, kafíčko a radují se z tohoto, jak jim to jde pěkně od ruky. Těší se na odpoledne, kdy si to doma s dětmi a manželkou či manželem pěkně užijí. Udělají nejnutnější, sednou si s knihou či novinami, popovídají se sousedy. Tomuto člověku je fajn. Když se mu chce, sportuje, když se mu chce, jede na dovolenou, když má chuť, jde za kulturou nebo si zazpívá. Svoje hranice času a činností si bedlivě střeží a nedá si je nikým narušit. Je vnitřně spokojený a život si užívá. V podstatě nic neřeší. Proč taky? Všechno plyne tak nějak samo. (Nedej bože, aby přišel nějaký nečekaný náraz!)

Člověk nemohoucí

Není to ale se všemi tak růžové, jak se zdá. Někteří lidé zažili, jaké to je, když se s nimi život nemazlí. Přijde nemoc, zranění, úmrtí někoho blízkého, rozchod nebo podraz a všechno je rázem jinak. Klidně mohl být do té chvíle člověkem nedostižným, aktivním, pohodlným nebo multifunkčním i jiným. Najednou se dostane do škatulky Člověk zoufalý, nemohoucí, v depresích a žít se mu přestává chtít. Neřeší práci ani koníčky, ale jeho jedinou starostí je každodenní boj se saní, která rozbořila jeho do té doby poklidný život. Nemohoucím lidem je třeba pomáhat a vzít si od nich ponaučení. Oni už mají POKORU, ale my mnozí stále ještě nevíme, co to slovo znamená, protože se pomalu ale jistě vytrácí ze světa.

Lidé pestrobarevní

A tak by se dalo v onom škatulkování pokračovat a najít Člověka bez páteře nebo Člověka oddaného, Člověka laskavého i Člověka škodolibého. Při střetu s některými z nich si dejte pozor, každý jsme jiný a ne všichni to právě vidí jako vy. A nebo jako já.