Nezlob se: NEMŮŽU…

Slova plynou, někomu sem a tam, aniž by vnímali jejich smysl, natož pak hlubší smysl a nějakým způsobem se nad nimi vůbec zamýšleli. Slova jsou posly našich myšlenek, někdy jsou prázdnou, vymlácenou slámou, jindy ne a ne dorazit ke břehům, ač jsou sebevíc prosebná a volající o pomoc. Slova těší, ale i ubližují. Jsou silnou zbraní a mají velkou moc. Přesto občas netušíme, jaký dosah a dopad mohou mít. Slovo je jako břitva. Řízne. Ničí. Boří. Bere iluze…

Mluvím, mluvíš, mluvíme

Než se to naučíme, trvá to. „Koušíček lohlíka“ nebo „lozbitý bagžík“ nás pořádně naučí říkat až v logopedické poradně. Jenomže právě v té době rozbitých kolínek a vyražených zubů zní nejlíp něco úplně jiného. Třeba „moje milovaná maminta“ nebo „mám tě lád bláško“.To je teprve balzám na duši, to maličké dětské neumělé pohlazení, které máme v paměti po celý zbytek života. Pokaždé, když někdo poprosí nebo poděkuje, pak máme pocit láskyplnosti, úcty, něhy. Nebo alespoň někteří z nás. Je však mnoho jiných frází, které by bylo lepší zamknout do nedobytného sejfu. Stávají se bolístkami či bodnými zbraněmi, a zapomenout jdou stěží.

Rozkazy a příkazy

Není nic složitého vycvičit psa tak, aby rozuměl povelům a choval se podle nich. Funguje to dokonce i u lidí. Jenomže správné to není, kamsi se přitom vytrácejí lidské city, emoce, bortí se vztahy. Laskavá slova doplněná o milý tón hlasu, pohlazení, úsměv, dotek ruky, gesto mají zcela odlišnou moc, fungují doslova jako kouzelná zaklínadla. Velitelé a direktivní neomezení vládci, vyzkoušejte si to! Možná, že pocit, kdy vás lechtá u srdíčka, berete jako slabost, ale emoce nejsou tím, za co by se lidé měli stydět. Ze slovníku úplně vymizely prosby, žádosti a laskavosti. Proč?

Léčivé slůvko

Občas má člověk pocit, že pomoci nemůže už vůbec ničím. Že všechno je ztraceno, pod nohama je už jen dno a dny jsou slzavé k zbláznění. Smutek, deprese, bezvýchodnost, strach, osamění. Už jenom z těch slov je cítit onen závan ponuré, plačtivé nálady. Jenomže pomáhat jde vždycky, pokud budeme chtít. Léčí i maličkost – úsměv, snaha, dárek, příspěvek, polibek, objetí, je v tom síla, o které nemáme ani tušení. Naproti tomu odpovědi typu: „Nezlob se, ale nemůžu pro tebe nic udělat“ jsou totožná s kopancem do zad. Nadějeplné „Pokusím se“ nebo „Pomůžu ti“ v sobě skrývá když nic jiného, tak alespoň zájem. Slova zacelují rány, pomáhají, dělají život snesitelnějším, těšíme se na ně, dělají nám dobře a dokáží nás rozzářit. Říkejme je tedy, nebuďme bezcitní sobci, kterým na nikom a ničem nezáleží. „Zkusím to“ nás nic nestojí a má velkou moc, dává jistou šanci, hned je svět veselejší. Naděje umírá přece poslední. Tím, co by za slovy mělo následovat, jsou však činy nebo alespoň minimální snažení. Ale o činech – to je jiná, obsáhlá kapitola na dlouhou diskusi.

Mějte krásný den!

Pozitivní povídání umí projasnit celý den stejně jako usměvavý pozdrav, milé pokynutí nebo vřelý stisk ruky. Nebo si snad myslíte, že lidé nemají duši? Že necítí? Že už v té uspěchané, předimenzované době úplně otupěli? Možná, protože zapomněli, jaké to je – cítit. Mít krásný den je však mnohem úžasnější než trpět ve smutku nebo být naštvaný na celý svět. Proto je třeba vnášet světýlka do temnot a všude tam, kde lidé naději pomalu ztrácejí. Člověk má někdy k člověku daleko, a to je smutné. Mějte krásný den a zkuste ho zkrášlit, být světluškou i někomu z okolí, kdo tolik štěstí neměl. Protože být dobrým znamená také být krásným. A to je přece skvělá devíza do života v kterémkoli věku, poslání, funkci, všude na světě…