Nouzový východ

S každým novým ránem se probouzí v lidech energie, elán, chuť (občas i nechuť) něco měnit, zažít či poznat nové věci, užívat si života. V modelu lidského žití se s pravidelností sobě vlastní střídá noc a den, dobro a zlo, klady i zápory, optimismus a melancholie, úsměv a zamračení, láska a nenávist, život a smrt. Z těla není úniku, pouze noc dovolí snům, aby jejich fantazie mohla opustit skořápku vězení. Jak se lidé poperou se všemi protiklady a jaké kompromisy zvolí, je hodně individuální záležitostí.

Nedejte se!

Stát na křižovatce a nevědět kudy dál je časté dilema. Kdo, kam, jak, kdy, kde a kudy jsou ony neznámé v našich životech, a další vývoj je nejasný jako zamlžený výhled z okna po ránu. Jak se prát s nepřízní osudu by tedy mohlo být románem na pokračování, pokud není po ruce nějaké elegantní řešení, byť zcela nečekané. Prostě se vzbouřit všem negacím, stagnovat v záporných situacích a ignorovat vše, co se nám nelíbí? Ne, tohle není řešení! Umělá slepota, růžové brýle ani nechuť vidět realitu není nijak zvlášť efektivní. A konečně – oddalování konečného, neodvratitelného verdiktu nás totiž neuchrání před tvrdou realitou.

Labyrint osudů a cest

Není neobvyklé, když se lidský život pěkně zamotá. Peripetie lásky, vztahové pády a spálené mosty nejde vyléčit žádnými pilulkami ani vyřešit podle spolehlivého návodu, vzorce či definice k pocitům uspokojení. Jak uspět v náročném světě, když neznáme sami sebe? Hledání a nalézání není frází, ale fází, která nalezením skončí, a realizace je krokem, kdy je třeba opravdu přidat ruku k dílu a dotáhnout věci do konce. Cestovatelé po planetách lidských duší a niter jsou otrlí, zvyklí na ledacos, ovšem stabilita v životě a vztazích je skutečně křehkou květinou, po níž se necestuje a nešlape.

Utíkat umí jen zbabělci

Ten, kdo vše zvládá bravurně a beze stresu, by mohl mít svatozář a pravděpodobně má i nervy ze železa. Na světě je ale také cesta, která možná naznačuje zadní vrátka z šedi nudných, všedních stereotypů. Není to tunel, protože tunelovat svoje vlastní nitro se nedoporučuje, křiví to grimasy ve tváři a výpovědní hodnota našeho lidství tím potom trpí. Našlapovat po špičkách, cítit, vnímat, učit se pochopit onu složitost lidského bytí, která je v tom všem chaosu nakonec bezbranná, nahá a úplně jednoduchá. Důležité ale je naučit se poznávat sám sebe, orientovat se ve svém malém vesmíru bytí a nebytí, a nehledat z něj nouzový východ. Tohle je smysl života – nic není důležitějšího pro člověka, než on sám.