O lidech, mravencích a lidské nepředvídatelnosti

Lezl si takhle travou a nad ním visela lidská noha, málem přišel o život. Mravenec malý, bránit se nemůže, ba ani předvídat. Jakkoli je jeho život ohrožený, on sám je přesto pracovitý, pilný a neustává v budování svého domova. Stačí chvíli pozorovat přírodu – oblaka plují neznámo kam, ptáci si radostně hrají v trávě, vítr i strom si zpívá tu svou…

Kam kráčíš, člověče?

Kdyby ten mravenec uměl mluvit, mohl se právě takto zeptat toho velkého obra nad sebou. Jenže člověk, ač bytost myslící, rozumem obdařená, intuicí a fantazií obohacená, častokrát neví, co odpovědět. Chodí do práce, podporuje rodinu, miluje ji – tedy snad. Je součástí nějakého celku, jakési komunity. Anebo není? Kam patří?

Cestou necestou

Jako ten nebohý mravenec zdolává překážky, přeskakuje klacky, které mu někteří házejí pod nohy a snaží se vypadat šťastně. Vždyť se má přece báječně a v době epidemie, hrozících válek, politické nestability si stojí pěkně pevně na svých vlastních nohou. Jsou tací, kteří to říci nemohou. Žabomyší problémy se nepočítají, jenom to, co nás, lidi zlomí, sešrotuje, vysaje nebo minimálně rozhodí. A tak i já si skáču po trávě, doháním svého čtyřnohého přítele a vím, že nepatřím zatím mezi ty ztracené. Nebo, chcete-li, zatracené.

Jak to bude dál?

Lidé jsou tvorové, kteří mohou předvídat a také sami jednají předvídatelně. Leccos se dá předem očekávat, jejich reakce, jejich chování, jejich život. Máme to pěkně nalinkované a vybočení se většinou nevyplácí. Ó, jak převezeme někoho, komu nabídneme pomoc… Ó, jak moc bude bolet velká životní změna… Ó, jaké by to bylo znovu se narodit? A jak to bude dál?

Nepopsaný list papíru

Mravenec popolezl o kousek dál. Je stále naživu, stejně jako moje mysl. Prozatím. Stopy vloupání do lidské duše mají dopad na realitu – co když udělám něco nepředvídatelného? Třeba to, co si moc přeji, ale nikdo to nečeká. Bude to moje nová realita – můj nový, nepopsaný list papíru, na který začnu čmárat. Nebo psát příběh, jen s jinými osobami, jiným dějem, v jiném čase a s jiným cílem. V životě lidském je tak málo tajemství a tolik očekávání.

Kam patřím?

Na této planetě je tolik místa. A já jsem zrovna tady. Kolem jsou lidé, mravenci a další blízcí či vzdálení. Ten člověk vedle mne sice dýchá, žije, mluví, ale nemá žádný cíl. Možná, že nemá ani žádnou duši. Jenom se drží mého kabátu a vlaje přesně s větrem na tu správnou stranu. Je předvídatelný. Taky pohodlný a bez invence. Co mám ráda? Lidi s nápadem, s cílem, s úsměvem na tváři, s hebkýma rukama a vlídným srdcem, které tiká docela tiše. Lidi, kteří mě nepoplaší a přece mě vyburcují. Lidi, kteří udělají to, co zrovna nečekám. Miluji překvapení. Miluji život. A stále čekám na zázrak.