Portugalsko

Portugalsko mým pohledem „bez obalu“ – to co se o něm nikdy a nikde nedočtete

Trávím poslední měsíce v zemi, kde takřka neexistuje střední třída a většina populace utrácí stabilně peníze za to nejlevnější. Ne, nejde o Česko, název článku vám prozrazuje tuto zemi zaslíbenou.. Nechci se stát blogem s cestovatelským průvodcem, ale dovolím si bilancovat před koncem roku právě před tím nežli se odstěhuji do jiné země. Za stávající situace (mé těhotenství) si nemohu dát skleničku vína, takže jsem si dala misku zmrzliny, kterou jsem neměla několik měsíců, a v cukrovém rauši se pouštím do velice upřímného psaní.. Doufám, že vás tento článek inspiruje uvědomit si, co vše máte… a děkovat za to každý den. 

Víte, když my Češi žijeme doma, máme sklony si hodně stěžovat, jak je vše špatně.. Já jsem to přestala dělat od svých 23 let, protože jsem se začala zkrátka zaobírat osobním rozvojem. Ale proč to zmiňuji? Protože díky tomu, že řada z nás vytáhne paty z republiky maximálně o dovolené, jsme často plni představ, jak je to v Česku špatné a jinde je to lepší. Zvlášť, když tam jsou nekonečně dlouhé pláže, maximálně 35 dnů v roce prší a lidé se pořád usmívají. Povrchnější hodnocení nemůže snad ani existovat. Ale je to logické.. Tak hezky se to soudí z venku…

Prozradím vám, jak lehce se tento pohled na oceán (i z vaší ložnice), může stát zdáním chyby. Jenže na stranu druhou, kdyby se tato chyba nikdy nestala… Tak bych nenašla svého brzo již skoro manžela, nečekala naše miminko a zjevně se nenaučila tak skvěle tancovat. 🙂

O Portugalsku se v zájmu turistického ruchu vždy dozvíte jen o těch pěkných věcech. Většinou se to nese v duchu doslova básnění o těch krásných plážích, útesech, příležitostech k vodním sportům, super počasí a milých lidech. Já, když podobné vidím, cítím v sobě pachuť. Ano, tohle jsou jistě klady. A ještě tam můžete přidat dobré party, venkovní události s krásným posezením u pláže. Tím výčet pozitivního pro mě osobně končí.

Někteří odvážlivci, kdy nevím, jak se k podobnému přesvědčení propracovali, ještě básní o jídle. Plovoucí ryba v „hektolitrech olivového oleje, má pro mě kilometry daleko ke gurmánskému sexu v puse. Jejich typicky tenký hovězí steak, na kterém je volské oko, je jistě pro fajnšmekry, mezi něž já rozhodně nepatřím. Stejně, jako různé druhy vařeného (pro mě i neidentifikovatelného) masa (včetně pěkně tlustého), s klobásou a zeleninou z jednoho kotle, kde se nikdo nehodlá zdržovat s žádnou další chutí. A byla by chyba zapomenout na uvařené (možná upečené, já se potom raději nepídila) vrstvy toastového chleba proloženého sýrem, šunkou nebo uzeniny, na vrchu vejce, přelité něčím, „jako rajčatová omáčka“. Jako lasagne to opravdu nechutná, kéž by… To jsem to ale zapomětlivka! Musím ještě zmínit legendární několik měsíců sušenou rybu v soli! Trvalo mi měsíce si na ten smrad v supermarketech trochu zvyknout… Nemyslete si, stále to cítím.. Když člověk s láskou k jídlu, musí tomuhle čelit, velice rychle poznávání zdejší kuchyně vzdá, a utíká do své kuchyně.

Najít na jihu Portugalska restauraci, kde místní kuchař umí vařit, jsem začala pokládat za malý zázrak. Bohužel vás nepotěší ani prostředí místních kaváren, restaurací. Restaurace, kavárna na pumpě v Německu vypadá lépe… To, jak kavárny a restaurace často vypadají, není očividně pro místní vůbec důležité. Harmonie chutí zde není rovněž podstatná, ale zisk za každou cenu ano. O to více je bizardní, že v některých restauracích, já bych je spíše nazvala pajzlech mají vytvořený „koutek“, kde si můžete udělat fotku. Ještěže jsou tady restaurace mezinárodní a se zahraniční kuchyní, ale ani tam není podmínkou dobrý výsledek.

Je velice těžké žít v zemi, kde si 90% populace může vydělat kolem 900 Eur měsíčně bez ohledu na vzdělaní a na straně druhé zde existuje vládou podporovaný systém, který se z každého snaží vyždímat za cokoliv peníze navíc. A tady se opravdu bavím ještě o dražších cenách za pronájmy nemovitostí, palivo, jídlo, nemocniční péči, telekomunikace, elektroniku, restaurace atd. nežli jsou nyní v ČR. Přitom je zde menší výběr potravin, oblečení, elektroniky a nedobrá úroveň mnoha služeb v celém Portugalsku.

Portugalsko má společného s Evropou asi jen název. V mém pohledu je to něco mezi Evropou a orientem ve smyslu zaostalosti po všech úrovních. Jestliže máte pocit, že v Česku jsme zaostalí, věřte mi Portugalsko je za námi cca 10 let – 15 let. Mezi námi, geografické umístění tomu jen nahrává.

Běžný Portugalec nezná, co to je dovolená v zahraničí, jelikož si ji skoro nikdy nemůže dovolit. Nejoblíbenější (nejdostupnější) je cestování z Lisabonu na jih Portugalska. Běžný Portugalec nezná, co to je mít nějaký životní styl, jelikož ten si mohou dovolit, jen když si denně sdírají „kůži z těla“ či, pokud jsou na straně „šťastlivců“, co odírají druhé. Často mají nelegálně provozovanou restauraci (na nelegální místě), nelegálně zaměstnávají zaměstnance, staví ilegální domy, co pronajímají. Stačí podplatit místní úřad a trochu si připlatit na daních. Tito lidští exempláři pak velmi rádi před svými zaměstnanci dávají verbálně najevo, jak jsou bohatí a tím pádem něco více.

Přitom všem pro mě záhadně žijí v přesvědčení, že mají to nejlepší jídlo, krásné ženy a dobrou zemi, na kterou si ale rovněž neustále stěžují 🙂 Ovšem ono, když nemůžete z finančních důvodů nikam cestovat, je pochopitelné, že si existenci opaku nepřipouštíte. Asi proto má Portugalsko nejvyšší míru rozvodovosti v Evropě, protože, když náhodou zmerčí místní portugalští komáři (muži) daleko lepší „flákotu masa“ – steak (takto nazývají atraktivní ženy), tak nemohou odolat turistickému mámení. Nevěra je tady asi národním sportem a to ze strany žen i mužů. Lhaní mají v DNA, takže to pro ně není nic těžkého.

Jaký to má efekt na společnost? Velkou faleš, závist a velký důraz na to, jak dotyční působí. Takže pro Portugalce je normální bydlet ve velmi starém domě – barabizně obklopenou bordelem, která potřebovala rekonstrukci před 40 lety. Ale mít bavoráka, Mercedes či Audi, to tady hraje prim. Kupodivu vůz těchto značek si tady může pořídit každý i s výše uvedeným platem na leasing. Samozřejmě s ním pak jezdí maximálně na nákupy jídla či jednou za čas do té nejlevnější restaurace, kde mohou „hrát machry“ nad kusovým, papírovým, obdelníkovým ubrusem, který má jediný účel – vsáknout tu vší mastnotu z jídla.

Pro ně není podstatné mít útulný domov, ale mít viditelně reprezentativní status –  krásné, drahé auto, protože to určuje v očích druhých, že jsou „někdo“. Do teď si pamatuji, jak jsem první měsíce života tady, přemýšlela, jestli zde žije tolik bohatých lidí, že si mohou dovolit nákup, pojištění a provoz těchto aut. Tento pitoreskní žebříček hodnot místních, jsem upřímně nerozdýchala ani po skoro 7 letech. Asi je to tím, že když člověk u těch baráků vidí velmi často uvázaného psa na 2 metrovém řetězu, nějak se mu to celé začne hnusit. Ti více „šťastní psi“ jsou, jak „polo divocí“, protože majitele je nechávají všude možně potulovat.

Ty hezké domy, co tady člověk může vidět, patří většinou zahraničním majitelům, kteří mají svůj vlastní byznys. Nebo jde o dům určený k pronájmu.

Charakter lidí jde na jihu Portugalska tak trochu stranou. Schopnost efektivní komunikace (i ve vztazích) o čemkoliv hlubokém, je pro většinu místních nesplnitelnou disciplínou. Pro vnímavého, férového, laskavého, upřímného člověka, je to doslova očistec. Najít si tady skutečné přátele je luxusem. A když se tak stalo, všichni odsud dříve či později zdrhli… Na tohle vše totiž musíte mít opravdu žaludek.

Co se skrývá za milým úsměvem Portugalců

Portugalci jsou bývalý kolonizátoři a je to stále v jejich mentalitě. Před pár lidmi jsem si tuto mentalitu dovolila okomentovat slovy, že jedinou věc, kterou uměli v historii nejlépe bylo „vykořisťovat jiné národy ke svému prospěchu a moci“. A vlastně ani nadále nic jiného neumí – kromě hraní fotbalu. Zní to drsně? Bohužel to tak je. Portugalci doslova vynikají ve využívání druhých.  Nejčastěji se to děje v zaměstnání, kde pracujete bez benefitů (mám pocit, že o jejich možné existenci jinde v Evropě ani netuší). Běžné jsou mnoha hodinové přesčasy (bez nároku na nějaké příplatky, dny volna navíc). A protože je zdejší dřina tak špatně placená, velká část populace se uchyluje k tomu, že má dvě práce, které dělá opravdu souběžně. Nebo pracuje navíc o všech víkendech. To se tady neděje poslední 4 roky, ale děje se to stále. Portugalci se do tohoto systému rodí po několik generací, vyrůstají v mentalitě, že takto to funguje, nemá smysl s tím bojovat a valná většina se ani nesnaží o něco více.. Jestliže se jim tedy nepoštěstí narodit se do „zlaté kolébky“, nevyhrají Euro milióny, fungují v zaběhnutých normách, jež jsou často pro progresivního člověka z jiné kultury, který si přeje maličko víc, vězením.

Za úsměvem Portugalců, se skrývá ve valné většině neupřímná vypočítavost. Oni nemají rádi upřímnost, nevítají ji, protože je velice znejišťuje a otevírá jejich hluboké mindráky. Pamatuji se, jak mi bylo bývalou kamarádkou (nebyla Portugalka) vytknuto, že nesmím mluvit s nikým z místních upřímně, protože oni to nejsou schopni pobrat a budou mě nesnášet. Po tomto rozhovoru jsem odsekla nejen ji, ale i její portugalské přátele. Nedostatek upřímnosti, autentičnosti se mi neskutečně hnusí. Já opravdu přežiji nesouhlas druhých, ale žít v kultuře plné tolika falše..

Pro ně je zcela normální předstírat, že vás mají rádi, lhát na všechny strany (samozřejmě i jeden druhému), a stále se usmívat, protože k tomu mají silnou motivaci. A tím je vás využít, a vzít si něco z vás pro své obohacení, kdy je jim úplně jedno, jaké jste národnosti, neboť takto se chovají i jeden vůči druhému. Hlavně, když to splní efekt.

V Portugalsku je tedy absolutně normální, že mnoho místních poslouchá hudbu, platí v restauracích za živou hudbu z bývalých kolonií. Někteří mají pro svou zábavu i něco, jako „vztah“ (delší aférku) s lidmi z jiné kultury. Přitom jsou nadále otevřeně xenofobní, rasističtí, jakmile tito lidé z bývalých kolonií žijí v Portugalsku. Ale využívat je ke svému potěšení, když se jim to hodí, to se jim vůbec nepříčí. Jako by Portugalci měli stále pocit, že ostatní jsou podřadní a jejich existence je závislá na sloužení místním. A děje se to ze strany zaměstnavatelů, kolegů, ale i zcela cizích – obyčejných lidí. Toto využívání prostupuje celou jejich kulturou od dob, kdy začali kolonizovat. Snad nejhorší je, když to prostupuje do osobních vztahů.

Posledních pár detailů o životě v Portugalsku

V Portugalsku si nemůžete vybrat svého lékaře. Na příjezd ambulance můžete čekat hodinu – bez ohledu na to, jestli váš blízký umírá a, že máte minimálně 4 nemocnice s dostupností do 15 minut.. Oni k němu ani po příjezdu nedoběhnou, ale pomalu dojdou, jako by se nic nedělo..

Může vás tady obrat (udělat na vás podvod) právník, pracovník realitní kanceláře, řidič, “kamarád”, bývalý.. Výčet je nekonečný, vyberte si. 🙂 Maminky po narození tráví s dítětem doma maximálně 3 – 4 měsíce, na delší dobu nedostanou žádnou finanční podporu od státu. V Portugalsku takřka všude uvidíte dráty elektrického napětí. Řada domů na jihu Portugalska nemá na sobě číslo (ani v dokumentech), a připojení k veřejné vodě a kanalizaci. Veřejná doprava až na Lisabon a Porto, je tristní.

Zažila jsem zde několik nejvíce bláznivých večerů, nocí v mém životě, vykoupené stovkami dnů a nocí, které stáli za nic či byli zhmotněním malého pekla. No i přesto jsem si každý den nasadila úsměv na tvář s nadějí, že když to ještě nedopadlo dobře, tak to není rozhodně konec…… Kdy mě to lepší ještě čeká. Neskončila jsem vyhořelá, s úzkostmi nebo depresemi.. Umím ovládat své myšlení a emoce, což mi pomohlo přečkat mnohé. Podpora přátel na dálku, byla rovněž velmi prospěšná.

Pochovala jsem zde mé tři milované pejsky. Poznala neskutečné množství lidí, kultur, a naučila jsem se toho tolik, že z toho budu těžit asi hodně dlouho. Asi se ze mě stal lepší, ale zároveň vybíravější člověk.. Proč vybíravější? Protože nedolovím nikomu a ničemu, aby mi ukradnul „mě“ bez ohledu na to, co se snaží prezentovat či očekává, že já budu či nebudu.

A co vy a vaše bilancování před koncem roku..? 🙂

A autorce: Jmenuji se Mirka Bittner a na profesionální úrovni se astropsychologii a koučinku věnuji 14 let. Rozebírání lidí je má obrovská vášeň, kterou „trpím“ už od dětství. V kombinaci s mou velkou emocionální inteligencí přináší rozbory s výsledky, které lidem berou doslova slova z úst. Miluji pomáhat s efektivní transformaci života, vztahu a díky mému přístupu se transformace u druhých děje rychle, účinně a na velmi hluboké úrovni.

bacalaoBitoque

francesinhaCozido das furnas