Pravdy z životních příběhů

Co člověk, to životní příběh. Co příběh, to poučení a co poučení, to zmoudření. Někdy bohužel moudrost přichází až s šedinami, ale i to je lepší, než nezmoudřet vůbec. Lidé mají prazvláštní touhy, protože vždy chtějí zrovna to, co nemají, ale co mají ti druzí. A s tím souvisí běh na dlouhou trať, který mnohdy vede bludištěm a je protkán bojem s větrnými mlýny…

Malý uplakaný kluk

Žije ve světě, který je moderní, krásný, a má prakticky všechno, o čem někteří jenom sní. A na otázku, co by chtěl od Ježíška, neodpoví, jen pokrčí rameny a očima plnýma slz i pokrčením ramen naznačuje: Nevím. Nevím, co si přát. Jiskřičky v těch očích při pomyšlení na Vánoce chybí, je v nich spíš strach, možná ani neví z čeho, ale šťastný není. Šťastné dítě vypadá jinak. A tak ho jen tak obejmu a on ze všech svých sil stiskne mě…

Velká krásná holka

Jde ulicí, tedy spíše se vznáší nad ulicí a nade všemi lidmi v ní. Jen tak si pohodí bohatou kšticí a procházejícímu mladíkovi pošle vzdušný polibek. Jen tak. Usmívá se, protože teď právě jí patří celý svět, teď právě je mladá a krásná a obdivovaná a žádoucí. Zabouchne za sebou dveře domova a hodí tašku na zem. Stulí se do svého pelíšku ke svému miláčkovi a ten jí láskyplně olízne obličej. Možná jí osušil slzy. Proč má každá mince dvě strany a vidět je vždycky jen ta jedna?

Zrcadlo řekni mi

Ach bože, zase další vráska. Zase další zdravotní komplikace a zase další léky. Zrcadlo nemilosrdně odpovídá, ne, ty už nejkrásnější nejsi a ani nejmladší. Stárnutí je tady a ty se s ním musíš smířit a taky vypořádat. Co na tom, že pořád nemáš nic, co na tom že tě doopravdy nemá rád, co na tom, že se blíží Vánoce a ty z nich máš strach. Prostě se na sebe usměj, zkus se překonat a řekni té masce v zrcadle, že ji máš ráda. Aspoň ty jí udělej radost. Svět bude hned krásnější, a co ty víš, třeba se na tebe taky usměje a udělá ti radost.

Pevná bezpečná dlaň

Tak moc by chtěl někoho stisknout, tak moc touží být s těmi, které nejvíc na světě miluje. Ale soudní výrok je nemilosrdný. Ať děláš, co děláš, nezměníš ho, nezměníš hranice života běhu a nezměníš to, co je dáno. Za chyby se platí, a někdy i za ty, které jsme neudělali. Jenomže co naplat, i pevný a silný chlap musí jít dál a najít v životě to, pro co by se za sebe nemusel stydět. A vybojovat boj s jiným drakem jenom proto, aby si dokázal, že je čestný a že neztratil svou duši. Někdy se cestující duše potkají a propojí, i když třeba až v dalším životě. A táta je opora, je to ten, který nesmí ztratit sám sebe. Nikdy.

Ta, která vždycky ví

Je to takové kouzlo okamžiku, vždycky víte, na co myslí a co udělá. Vždycky nám vyjde vstříc a vždycky ví, jak nám je. Vždycky má pro nás něžné pohlazení a úsměv. Není jí sice do zpěvu, bolístky a šrámy na duši však vždycky umě zamaskuje. Jakoby si zpívala, a taky ví, co je v životě nejdůležitější. A to nám pořád připomíná, protože my sami na to někdy zapomínáme. A až jednou bude potřebovat, budeme připraveni zase my. Když máte zaseto, pak je co sklízet. To není pravda, to je zkušenost.

V babiččině náručí

Už je to tak dávno, zbyly snad jenom fotografie a vzpomínky. Zapálená svíčka dohořívá a vzpomínky mihotají jedna přes druhou, až docela vyhasnou. Jenomže ona tu stále je – šité povlečení s ručně přišívanými knoflíčky, ručně háčkovaná dečka, formičky na cukroví a forma na bábovku, stará kuchařská kniha i stařičký šicí stroj. Babičky neumírají, jsou tu pořád s námi někde ve vzduchu kolem nás a v myšlenkách, otázkách i odpovědích.

S ohnutými zády, ale s rovným čelem

Málokdo se po celý svůj život řídí svým vlastním selským rozumem a nelze ho ničím a nijak ovlivnit. Asi proto nemá jednoduchý život, ale o to víc ho má rád. Není líný, ani lhostejný, jen snad trochu těžkopádný a zpomalený, vděčný za každou maličkost. Mnoho toho nenamluví, ale tak najednou jaksi vycítíte, že vás má rád. Jenom to neumí říkat. To nevadí, určitě se to líp poslouchá, než říká. Mám tě rád nebo ráda. A vážím si tě. A nikdy tě neopustím. Nepotřebuje to však slyšet jenom on, i když už má na zádech tolik křížků, že už to možná ani neslyší. Řekněte to tomu klukovi s uslzenýma očima, té krásné, ale smutné holce a té paní v zrcátku. Nebo třeba tátovi, kterému se zhroutil svět, mámě, kterou obdivujete a zašeptat to můžete i milované paní s bělavými vlasy z černobílé fotografie. Jenom je škoda, že si ta životní moudrost dává docela na čas…