Proč?

Jsou malí a zvídaví, v zásobě mají neubývající množství dotěrných otázek a očekávané odpovědi jsou pro ně možná až životně důležité. Ale chce se nám pořád odpovídat? Máme vždy připravenou v zásobě tu správnou odpověď, zahrajeme věc do autu a nebo děláme, že neslyšíme? Nejsme přece učitelé ani Bůh nebo encyklopedie a nevíme tudíž všechno. Co se těm prckům vlastně honí v těch jejich maličkých hlavičkách a na co stačí jejich rozoumek? Jeden by se možná divil…

Na co chci, odpovím

Proč má Tonda ze školky tak malinkatou maminku a Evička černého tatínka? Proč je na cestě domů před námi každý den tak velký kopec? Nemůžeme si to naše auto obarvit na růžovo? A proč tatínek nenosí culíky a náušnice? Proč dědovy slepice nemají jména a proč nechodí do práce? Prostě je to střelba – jedna záludnost za druhou a odpovídat na ně je skoro za trest. To, co rodiče mnohdy dětem říkají, bývá poté dost často veřejně známo, a to nemusí být zrovna výhrou. Ale na slušnou otázku by se slušelo adekvátně a slušně odpovědět. Mít na to nervy a dost bujné fantazie, je věc druhá.

Dětská paměť je dobrý computer

Navíc takový, co má sakramentsky dobrou paměť. Co škody se dá nadělat nevhodně zvolenými slovy, to je všeobecně známo. Je tedy lepší „mlčeti zlato“ nebo naštvaně a bez rozumu cosi odvětit? Dítě je nastaveno a vedeno ke zvídavosti, tak proč mu zazlívat jeho zdravý životní postoj. Jak moc známe své vlastní dítě? Sáhněme si do svědomí, byli jsme jiní? Maminka s tatínkem byli trpěliví a vysvětlovali všechno, co se jen dalo. Dnešní rodiče jsou zasmušilí a zahledění do mobilu, tabletu nebo do notebooku. Mají času poskrovnu a možná i často říkají: Nevím. Zkus internet, google ví přece všechno.

Babičko, pojď, budeme si povídat

Díky za babičky ze staré školy, ty si rády povídají, na všechno se vyptávají a trpělivosti mají na rozdávání (pokud tedy nepracují, nepodnikají a mají zrovna čas). I paní učitelky si někdy s dětmi povídají v rámci výuky, když nezvolí raději moderní metodu výuky s projektorem nebo chytrou tabulí. Vyprávění, vyptávání a hledání odpovědí může mít tak svoje kouzlo, jsme-li lidští, ochotní naslouchat a ještě víc nakloněni odpovídat. Jen tak si povídat o tom, co máme rádi, co nebo kdo se nám líbí, rozebírat, co nás trápí má svoji obrovskou hodnotu v životě ať malých, tak i těch větších.

Zahoďme brýle nevšímavosti

Tohle je divná doba. Uspěchaná. Náročná. Hektická. Bylo by potřeba občas zbystřit, doopravdy a stoprocentně vnímat, přemýšlet. Bylo by potřeba uvědomit si, kdo vlastně jsme, co děláme, co tu děláme a proč to děláme. Bylo by potřeba zastavit se a vcítit se do pocitů druhých, uvědomit si, koho, co a proč máme rádi a co nás popouzí, irituje, rozčiluje. Bylo by potřeba to říct nahlas. Buďme těmi lidmi, co dostali dar používat slova a kteří ho chtějí a umějí skutečně využívat. Proto nám byl ten dar dán do vínku. Nemusíme vrčet, štěkat, syčet nebo bezduše kejhat. Stačí, když naše slova budou míněna upřímně, bez výčitek, vážně. Každé jediné ze všech vyřčených. A na závěr ona řečnická otázka:  Proč vlastně? Odpověď nechť si každý ve svém nitru „vygůgluje“ sám.