Kolikrát jsme to už slyšeli: Kéž by den měl více než 24 hodin. Nafukovací dny a noci bychom mnozí potřebovali jako sůl, protože nám čas utíká skutečně jako voda. Ale neměl by nám protékat jen tak mezi prsty, aniž bychom jej plně a hodnotně prožívali.
Častokrát slýcháme: Můj čas je drahý, nemrhej jím. A jeho ohodnocení měříme penězi či nějakým jiným platidlem. Jak to, že se položka čas v moderním světě tak proměnila? Jak to, že už není jenom měřidlem pro pracovní měsíc nebo určování provozní doby? Čas se stal uznávanou valutou, která zvýšila mnohonásobně svoji hodnotu.
Jestliže se na něho ale člověk dívá z hlediska historického, je čas představitelem ér a epoch, údobí a časových os, kterými se prolíná stále tentýž lidský život. Mění se s časovou křivkou jeho hodnota nebo je jen novodobou, vykonstruovanou veličinou? Pohlédneme-li na čas očima dítěte, které si už už přeje ukončit školní docházku a stát se dospělým co nejdříve, máme tu opačný problém. Kam spěchá to dítě, které neví, že se o to rychleji bude přibližovat konci svého života? Chce být dospělým, avšak ten dospělý člověk se touží zase znovu stát dítětem… Zdá se, že život je střetem paradoxů.
Je na čase odložit stopky. Je načase přestat závodit v co nejrychlejším běhu, nastřádání peněz, získání priorit, majetku, postavení, moci. Je načase vrátit času jeho pravou tvář – užívat ho. Skutečnost je taková, že nám mnohdy uniká jeho podstata a neumíme si ho dostatečně vážit. Což takhle zapomenout na jeho drahocennost a udělat si čas třeba na odpočinek, rodinu, děti, dovolenou, rodiče, návštěvu, vycházku nebo třeba jen takové docela obyčejné lenošení?
Milujeme jaro, přináší s sebou nový život, rodí se mláďátka, všechno vstává a probouzí se k životu. Létem voní ovoce, opálená kůže a teplé sluneční paprsky mají tolik životodárné síly. S létem přichází i jiné opojení – prázdniny, dovolená, relaxace. Na podzim už to tak veselé není – zpátky do práce a do škol, příroda se zbarvuje do rudohněda a občas se musíme i my trochu přiobléknout. V zimě je změna totální, na led, sníh a mráz si zvykáme teple oblečení, užíváme zimní sporty a radovánky. Je nad slunce jasné, že všechno má své pro a proti. Stejně tak lidský život. Od malinka jdeme s časem a každý rok si ke svému věku jeden rok připočteme. Od nevinných a bezstarostných her přes školní povinnosti a úspěchy se prokousáváme ke svým profesím, kariérám, cílům.
Najednou jsme zralí lidé a bilancujeme. Co jsme dokázali a co jsme dali světu, lidem, jak jsme vlastně žili? Je čím se pochlubit nebo půlku života bychom rádi vymazali gumou, kdyby to šlo? Jsou i tací, kteří umějí pouze sčítat cifry a vyčíslit si své žití podobně jako vyúčtování na výplatní pásce. Avšak nejenom svatí mají za sebou dobré skutky, úcty hodné činy či budování jiných hodnot. Možná se někdo dovtípí a nalezne rozdíl mezi člověkem materialistou, který žije převážně „fyzicky“, reálně a nohama stojí pevně na zemi, a člověkem duchovním, který objevuje kromě materiálních záležitostí i sílu duchovního růstu. Faktem je, že každý jsme jiný a každý z nás má jiné poslání.
Možná by bylo fajn nečekat do finiše a bilancovat až na smrtelné posteli. Možná by bylo fajn na odhalení sama sebe přijít trochu dřív. Možná bychom ještě na některém z životních rozcestí mohli změnit směr. Možná by se i náš cíl zaměřil náhle jiným směrem. A možná bychom se v onom nezastavitelném toku času změnili i my sami.