VČAS

Den je dlouhý, ale lepší by bylo, kdyby se dal trochu přifouknout… Říkáte si ve chvílích totálního blaha, v opojení krásných okamžiků, v ČASE, kdy je vám teplo po těle, příjemně na duchu a člověčina hluboko uvnitř vás si spokojeně odfukuje. Není řeč o chvilce pohody po obědě na gauči s ovladačem v ruce, v očekávání odpolední pohádky. Řeč je o ČASE.

ČAS, který je jen můj

Obvykle ČAS letí, máme ho pořád málo, a na spoustu věcí už ho prostě nezbývá. Obvykle se neustále díváme na hodinky a přemýšlíme, kde a v kolik hodin máme být. Obvykle nevíme, zda stihneme všechno, co máme poznačeno v diáři, připnuto na ledničce nebo zapsáno v připomínce pro dnešní den. Obvykle… Jenomže nyní je tak trochu NEOBVYKLE. ČAS je v životě člověka velkou proměnnou. Někdy se loudá víc než želva a moc mu to s tím spěcháním nejde. Rafička se sotva šine a drze se na nás dívá, co na to my, lidé. Ten ČAS, co teď máme díky jistému omezení jaksi navíc, nás k něčemu nutí, k něčemu vede, kamsi směřuje. Vnímáte to?

Relativní veličina

Někdo řekne, že si dá jen pár piv. Je to pro něho relativní veličina, a určitě to nebudou jenom dvě. A pro druhého je tato situace doslova nestravitelná. Co bude pak, až se těch pár piv rozlije v krvi toho, kdo na ně má chuť, kdo bez něho nemůže žít a kdo prostě s pivem projde větší částí svého života? Pro druhého má relativita trochu jiný význam a ono pivo, dvě, tři, čtyři jsou jen ztrátou ČASU. Pivo a ČAS – co mají společného? Zkuste třeba: Dám si trochu volna. Naliji si trochu ČASU. Zní to divně, ale je to lepší, než zalívat žaludek alkoholovou tekutinou. Zalít si ale duši, hlavu, mozek ČASEM, a dopřát si ho tolik, že se v něm utopíme… to je utopie. Ale krásná. ČAS je to, čeho se nám v jisté době bude nedostávat a začneme si ho skutečně vážit.

Když se jazýček vah nakloní

Lidé ČAS zpočátku moc neberou v potaz. Jako malí či dorostenci moc nevnímají, jak život líně plyne, jak je krásný a bezstarostný, postupně se však zaplní vším natolik, že se ho začne lidem nedostávat. Bereme ho jako kámoše – mám ČAS, a tváří se přátelsky. Nechtějte ho však mít za nepřítele – umí se mstít a každou minutu vám dá pěkně sežrat. To třeba když nás něco bolí, když se bojíme, když trpíme, když čekáme na životně důležitý verdikt, když žijeme v nejistotě nebo když tápeme. Tehdy ČAS rány neléčí, ale spíše je jitří a rozežírá… Nevýhodou je, že ho může začít být hrozně málo a náhle máme strach – kolik ho zbývá? Proč nepočká, až najdu řešení? Proč je tak zbrklý a nespravedlivý? Jenomže to není pravda. ČAS jediný je spravedlivý soudce, který všem odměřuje stejně, je neúplatný a bohužel i neúprosný.

Někdy a nikdy

To, co si člověk plánuje, může přijít, ale nemusí. Osa ČASU se vychýlí, a náhle je tu  pocit, že nám ujíždí vlak. Může nastat i ono beznadějné NIKDY. Něco už prostě nepřijde, nestihneme to, ani když v hodinkách je ještě baterie plná energie. Jdou, jdou, tikají, utíkají, ale dvě stě let na život prostě nemáme. TEHDY možná začneme přemýšlet o ČASE, a že už je docela načase. Co vlastně udělat a co ne, co je důležité, co počká, co nepočká a co je už dávno pasé. Na co už je POZDĚ. Málokdy máme chuť přemýšlet o významu jednotlivých slov, ale bylo by fajn si na to najít ČAS, dokud to ještě jde. Každičký den, každé nové ráno, i před večerním ulehnutím ta chvíle je tak blízko nás, jenom ji téměř nevnímáme. A přes ty známky ČASU v naší tváři být stále mlád je nemožné – zaznívá shůry boží hlas. Vykonej, co vykonat máš, co udělat musíš, co bys chtěl a co bys měl, člověče. Vzepři se jednou provždy kalendáři…LIVE FULL TIME.

(Když ne hned, ČASEM ti to dojde.)