Zdraví jako odraz naší duše

V zaměstnání to dnes není to, co bývalo. Téměř všude bují nárůst pracovních úkolů, termíny splnění jsou mnohdy až hraniční a pracovní tempo (ovšem ne jen ono) nabírá na obrátkách. Nálada už není tak báječná, jak se zpívá ve veselé písničce, kolegové už nejsou tak úžasní a usměvaví jako dřív, pomocná ruka se hledá těžko a najít chvilku na popovídání si s někým o obyčejných problémech běžného života se jeví jako zhola nemožné.

Kam ten svět spěje…

…podivují se často nejenom ti dříve narození. Život nám utíká mezi prsty, spěcháme, honíme se za nedůležitými cíly, jsme nevšímaví, někdy i bezcitní a bezpáteřní. Čelní místa mezi lidmi zabírají kolegové závist, nenávist, lhostejnost a podraz. Zaměstnání a práce však převážnou většinu lidí živí, a bez ní je to úplně nejhorší. Pokud tedy člověk není multimilionář nebo blázen. Jak ale nastavit naše emoce a chování, abychom daň neplatili platidlem nejcennějším, vlastním zdravím? Jak již bývá v našich končinách dobrým zvykem, i odpověď na tuto otázku souvisí s penězi, neboť dobrá rada je drahá.

Je naděje?

Naděje umírá poslední. Fakt, že každý dospělý homo sapiens aneb člověk moudrý je vládcem svého žití, je znám a život je třeba nasměrovat tak, aby jeho kvalita odpovídala našim představám. Hezky česky řečeno – jaký si to uděláš, takový to máš. Jsme proto mluvícími bytostmi, abychom mezi sebou otevřeně komunikovali a vyřešili tak spoustu problémů, které jsou často až malichernými. Skrývat v sobě pocity křivdy, bezpráví, ubližování a nesouhlasu s čímkoli totiž časem narostou, nabudou obrovských rozměrů a exploze na sebe nenechá dlouho čekat. Pokud nebouchneme my, je možné, že zkolabuje fyzický systém – naše tělo.

Mocné slůvko

Odmalička učíme své děti, aby uměli pozdravit, poděkovat, poprosit. Později přidáváme cvičení jak získat ostré lokty, jak upevnit sebevědomí. Učíme je úctě ke stáří, pomáhat slabším, vedeme je k poctivosti. Zbytek je naučí život sám, ne všichni ti, běžící v čele životního maratónu, však vědí, že své zdraví a svůj využitelný osobní potenciál ochrání používáním slovíčka, které sami moc rádi nemáme. Přesto občas něco odmítnout, přiznat si, co vše dělat nemusíme nebo vlastně dělat nechceme, je důležitým a mocným činitelem, směřujícím k tomu, abychom se nezbláznili.

Co se vytrácí

Také vám to tak připadá? Že život je jen honba za prioritami – za penězi, postavením, kariérou, mocí, majetkem, faktory jako spokojenost, radost, dobrý pocit jsou čím dál častěji spojovány se stavem na bankovním účtu. Možná ( a kéž by!) namítnete: Jak přízemní… Podívat se na věc z druhé strany mince je obzvláště prospěšné – co by se stalo, kdybychom polevili, zastavili se, občas odpočívali, trávili čas se svými blízkými, užívali si obyčejných radostí života. Je kupodivu, kolik z nás má čas či náladu na pozorování oblohy, kochání se krásami přírody, poslouchání zpěvu ptáků, odpočinek v trávě nebo třeba jen na obyčejné lenošení pod dekou s oblíbenou knížkou ( plnou horoskopů, romantických příběhů nebo detektivek) v ruce.

Zkuste to, jde to

Ve jménu udržení dobré konstelace našeho zdraví a na podporu psychiky je třeba vyhlásit válku nepodstatným věcem, a všem těm, které lze odložit na jindy. Říci „ne“ nebo třeba jen „dnes už ne“ není zas tak moc složité. A najednou máte chvíli, která se může stát krásnou a jedinečnou. Můžete si dělat, co chcete, říkat, co chcete, zpívat, tančit, řvát, boxovat, dát průchod emocím. Můžeme také někoho potěšit, udělat mu radost a učinit ho šťastnějším. Byť třeba jen pochvalou, úsměvem, pozváním na kávu nebo dárkem. Třeba tím, který se jmenuje čas. Vždyť sám život je dar. Dar, se kterým neumíme zacházet a ničíme ho vědomky i nevědomky. Buďme tedy sami sebou, dejme průchod svým citům a zdravému rozumu, zamysleme se. Jsme šťastní? Nechce to změnu? Vězte, že odvážnému štěstí přeje, a změna je přece život!