V zaměstnání to dnes není to, co bývalo. Téměř všude bují nárůst pracovních úkolů, termíny splnění jsou mnohdy až hraniční a pracovní tempo (ovšem ne jen ono) nabírá na obrátkách. Nálada už není tak báječná, jak se zpívá ve veselé písničce, kolegové už nejsou tak úžasní a usměvaví jako dřív, pomocná ruka se hledá těžko a najít chvilku na popovídání si s někým o obyčejných problémech běžného života se jeví jako zhola nemožné.
…podivují se často nejenom ti dříve narození. Život nám utíká mezi prsty, spěcháme, honíme se za nedůležitými cíly, jsme nevšímaví, někdy i bezcitní a bezpáteřní. Čelní místa mezi lidmi zabírají kolegové závist, nenávist, lhostejnost a podraz. Zaměstnání a práce však převážnou většinu lidí živí, a bez ní je to úplně nejhorší. Pokud tedy člověk není multimilionář nebo blázen. Jak ale nastavit naše emoce a chování, abychom daň neplatili platidlem nejcennějším, vlastním zdravím? Jak již bývá v našich končinách dobrým zvykem, i odpověď na tuto otázku souvisí s penězi, neboť dobrá rada je drahá.
Naděje umírá poslední. Fakt, že každý dospělý homo sapiens aneb člověk moudrý je vládcem svého žití, je znám a život je třeba nasměrovat tak, aby jeho kvalita odpovídala našim představám. Hezky česky řečeno – jaký si to uděláš, takový to máš. Jsme proto mluvícími bytostmi, abychom mezi sebou otevřeně komunikovali a vyřešili tak spoustu problémů, které jsou často až malichernými. Skrývat v sobě pocity křivdy, bezpráví, ubližování a nesouhlasu s čímkoli totiž časem narostou, nabudou obrovských rozměrů a exploze na sebe nenechá dlouho čekat. Pokud nebouchneme my, je možné, že zkolabuje fyzický systém – naše tělo.
Odmalička učíme své děti, aby uměli pozdravit, poděkovat, poprosit. Později přidáváme cvičení jak získat ostré lokty, jak upevnit sebevědomí. Učíme je úctě ke stáří, pomáhat slabším, vedeme je k poctivosti. Zbytek je naučí život sám, ne všichni ti, běžící v čele životního maratónu, však vědí, že své zdraví a svůj využitelný osobní potenciál ochrání používáním slovíčka, které sami moc rádi nemáme. Přesto občas něco odmítnout, přiznat si, co vše dělat nemusíme nebo vlastně dělat nechceme, je důležitým a mocným činitelem, směřujícím k tomu, abychom se nezbláznili.
Také vám to tak připadá? Že život je jen honba za prioritami – za penězi, postavením, kariérou, mocí, majetkem, faktory jako spokojenost, radost, dobrý pocit jsou čím dál častěji spojovány se stavem na bankovním účtu. Možná ( a kéž by!) namítnete: Jak přízemní… Podívat se na věc z druhé strany mince je obzvláště prospěšné – co by se stalo, kdybychom polevili, zastavili se, občas odpočívali, trávili čas se svými blízkými, užívali si obyčejných radostí života. Je kupodivu, kolik z nás má čas či náladu na pozorování oblohy, kochání se krásami přírody, poslouchání zpěvu ptáků, odpočinek v trávě nebo třeba jen na obyčejné lenošení pod dekou s oblíbenou knížkou ( plnou horoskopů, romantických příběhů nebo detektivek) v ruce.
Ve jménu udržení dobré konstelace našeho zdraví a na podporu psychiky je třeba vyhlásit válku nepodstatným věcem, a všem těm, které lze odložit na jindy. Říci „ne“ nebo třeba jen „dnes už ne“ není zas tak moc složité. A najednou máte chvíli, která se může stát krásnou a jedinečnou. Můžete si dělat, co chcete, říkat, co chcete, zpívat, tančit, řvát, boxovat, dát průchod emocím. Můžeme také někoho potěšit, udělat mu radost a učinit ho šťastnějším. Byť třeba jen pochvalou, úsměvem, pozváním na kávu nebo dárkem. Třeba tím, který se jmenuje čas. Vždyť sám život je dar. Dar, se kterým neumíme zacházet a ničíme ho vědomky i nevědomky. Buďme tedy sami sebou, dejme průchod svým citům a zdravému rozumu, zamysleme se. Jsme šťastní? Nechce to změnu? Vězte, že odvážnému štěstí přeje, a změna je přece život!