Život je krásný

Bez váhání nastavil svoje ouška k poslouchání a byl tak pozorný. Hltal každé slovo a vrýval si je do paměti. Sám jich sice moc neuměl, ale bylo vidět, jak lační po poznání, po umění, po radosti a pocitech. Dostal, co si žádalo jeho nitro. Ten malý chlapec toho sice moc nevěděl, ale věděl, co chce, co potřebuje a co ho posune dál. Což takhle být zase na chvíli podobným klučinou nebo malým děvčátkem?

Prázdná tabule, nepopsaný list

Možná, že tohle zavání učením o základech psychologie nebo latinským rčením. Pointa je mnohem prostší – v čem jsme jiní, když vyrosteme, vyspějeme? Popsaná tabule je mnohem nepřehlednější a dost těžko se maže, respektive pořádně smazat už ani nejde. Vše, co se podepisuje na lidském jednání, konání, chování a reagování, je složité stejně jako život sám. Což takhle si na té tabuli udělat pořádek? Škoda jen, že onen systém z oblasti ekonomie Má dáti – dal je tak suchý a nezáživný. (Zato je ale funkční a efektivní.)

Co s novými zkušenostmi

Tabule plná životních vzorců se do žádné školní třídy nevejde. Proto si vše důležité ukládáme do svého nitra a pak žijeme všední i nevšední životy podle někým vyzkoušených vzorců. Stává se ale také, že rovnice nemá řešení nebo jich má celou řadu – a tady naše moudrost končí. Prostor pro intuici a vlastní rozhodnutí je na světě, jenom ho umět využít. Jenom se ho naučit využívat. Často se do chování a projevů lidí vkrádá vypočítavost a cynismus. Ve větším měřítku takové společnosti se pak svět stává místem, kde je těžké nalézt útočiště, pomoc, vlídné slovo, laskavost, ochotu nebo i jenom docela obyčejný úsměv.

Na jiné planetě

Mnohdy je slyšet, že někdo měl den blbec, nebo že byl pod tlakem, který pramenil neznámo odkud. Někteří lidé se občas bojí vyjít ven, aby je atakující mimozemská civilizace neodnesla na jinou planetu, protože tak se mnohdy cítí – jako po útoku neznámých bytostí či objektů. Ale možná, že právě na té jiné planetě by se jim třeba lépe dýchalo, že by je tam nikdo nedusil, netlačil do kouta a nechtěl po nich nemožné na počkání a zázraky do tří dnů. To dítě v nás ale namítne: Já se nechci nikam stěhovat. Mně se líbí tady. Pojďme si tu vyčistit ovzduší a vztahy, uklidit a udělat pořádek, nasázet stromy a kytky a radovat se ze zpěvu ptáků. Tady, doma, kde to máme rádi.

Budeme se mít rádi

A když už budeme v tom úklidu a vymetání kostlivců ze skříní, proč si neudělat prostor pro radost i sami v sobě? Budeme se mít rádi a všechno bude fajn. A když budeme mít víc rádi sami sebe, tak nás budou mít rádi i ostatní, třeba se i zamilujeme a to zcela nezištně, jen tak, protože někoho objímat je obohacující, protože někoho líbat a hladit je kouzelné, protože prostě život je krásný a protože být šťastný je tak přirozené…