ZTRÁTY A NÁLEZY

Občas se lidem stává, že se ztratí. Někteří ztrácejí hlavu kvůli lásce, jiní kvůli přemíře povinností a úkolů, jiní z důvodů malinko podivných. Ztratit se v čase je reálné ve filmu o strojích na čas, kde je možné se vrátit v čase nebo jen tak zlehounka nakouknout do budoucnosti. Ó, co bychom za to dali, kdyby to šlo. To bychom hned věděli, co a jak…

Skok přes tři schody

Zaslechnuto z vyprávění kolegyně: Skočil shora přes pět schodů, padl na záda a já myslela, že se snad už nikdy nezvedne. Ta hrůza, než chlapec vstal ze země a začal se smát svým tupým a ironickým smíchem. Ve mně by se krve nedořezal… Tato díky bohu ne tak tragická událost mě nakopla. Kdyby tak šlo přeskočit to, co chceme urychlit a dostat se rovnou na vysněnou metu. Vstát a ráno být inženýrem, večer ulehnout a probudit se po porodu s miminkem po boku, jít si po obědě oddechnout a při procitnutí mít po nepříjemném řízení s nadřízeným… Bylo by toho možná víc, co bychom nechali vystřihnout jako ve filmu, jenomže realita je jiná. Nemáme rádi nepříjemnosti, lékaře, pobyt v nemocnici, rozvody, hádky a všechno, co je pro nás, lidi, bolestivé.

Co nám mají říct

Naše bolístky a negativní věci jsou k nám však seslány z jednoho prostého důvodu – mají nám něco říci, s něčím nás seznámit, něco nás naučit. Mají nás upozornit, že něco děláme špatně, že cosi je jinak, než normálně a že všechno má svůj důvod. Už naše babičky a dědečkové říkávali: Všechno zlé je pro něco dobré. – Důvěřujme těmto vzkazům. Je potřeba ztišit svou mysl a přemýšlet, co jsme udělali jinak, co je špatně. Máme se něco dozvědět, čemusi naučit, máme otevřít oči a začít vidět jinak. Příkladně nemoc je varování, zdvižený prst: Člověče, zastav se, přehodnoť svůj život, zpomal, rozhlédni se. Důležité ti uniká a ty to nevidíš. Procitni a reaguj. Změň svůj život, své priority, změň sebe, než bude pozdě.

V tom čase za časem

Tam, daleko za horizontem času je cosi, co nám připomíná Déjà vu, pocit „již viděného“, „již prožitého“. Je to okamžik nám již důvěrně známý, kdy máme pocit, že už jsme cosi jednou prožili, že už jsme onu práci někdy dělali. Tehdy člověk neví, zda sní, nebo bdí. V tom horizontu za časem je místo, kde se umíme zklidnit a vypnout negativní myšlenky, přijímat vše s klidem, přirozeně a bez emocí, s jakýmsi vnitřním úsměvem a pohlazením. Možná, že je potřeba, abychom to všichni alespoň jednou absolvovali pro svůj vnitřní klid. Proto se nemusíme chvilkám pomyslného bezvědomí bránit, jenom nás ukolébá na perutích života za hranou měřitelna…

Život není hra na honěnou

Tak zvaná „honička“ postihne občas každého z nás, důvěrně ji znáte a neříkejte, že to neděláte. Rafičky na hodinkách se nelítostně sunou kupředu a my je sledujeme, odškrtáváme v kalendáři, stříháme metr. – Neměřte. Nevažte. Nekonfrontujte. Zkuste se jednoduše povznést nad čas, jako by nebyl, jako byste na vše měli nekonečno. Ono to asi dost dobře nepůjde, protože ujede vlak, v práci dostanete vynadáno za pozdní příchod, v obchodě vám zavřou nebo prodají všechno čerstvé. Existuje řešení? Je pár jedinců pod sluncem, kteří ani nehnou brvou a nic zásadnějšího se nestane, nic jim neuteče. Honička je však naše oblíbená každodenní hra, která byla dána lidem do vínku pracovního týdne, tak alespoň ten víkend zkusme prožít tak nějak příjemně, přínosně, pohodově a pozitivně, je-li tomu váš itinerář nakloněn.

Je to o nás

Lidé jsou různí a mají také různé pohledy na život, na svět, různé názory a různé dispozice. Miliony variant a kombinací povah i předpokladů nás každého vede jiným směrem. Vždycky jde ale života běh byť jen malinko odchýlit, jenom je třeba chtít. Doba je těžká. Mysl lidí uzavřená. Málo nás přemýšlí a domýšlí, většina jen spekuluje, hledá výhody okamžiku, ale výhled do budoucna zůstává jaksi zastřený. Generace, která dorůstá, nám ale ukazuje, že čas je skutečný. V tom okamžiku vědomého nevědomí si uvědomme jeho pomíjivost. A udělejme, co udělat musíme… Pro sebe i pro generace příští.